Ve východní části revíru se začaly rudy cínu těžit poněkud později než na západě, hlavní rozvoj těžby zde spadá do poslední třetiny 16. a počátku 17. století. Tehdy se splynutím řady menších dolů vytvořil komplex dolu Mauritius, který se stal nejvýznamnějším cínovým dolem v českém Krušnohoří a pracoval téměř nepřetržitě po dobu téměř 400 let.
Těžba cínovce se soustředila především na dvě hlavní žíly Mauritius a Führinger. Tyto téměř vertikální greisenové žíly směru SSV–JJZ probíhají jen v malé vzdálenosti od sebe, přičemž jejich souhrnná mocnost dosahuje až 16 metrů. Cínovec se navíc nacházel i v okolí těchto žil, a těžbou tak zejména na kříženích s dalšími žilami vznikly podzemní komory gigantických rozměrů.
Hlavní těžní jáma se původně nacházela v prostoru dnešní Schneppovy pinky, v 60. letech 18. století byla jižně odtud vyražena nová jáma Mauritius o hloubce 84 metrů. Poblíž šachty byla v závěru 18. století vybudována řada dalších důlních zařízení (stoupy na drcení rudy, cínová a arzénová huť, kovárna aj.) a také dva důlní rybníky, do nichž byla přiváděna voda vodním příkopem z 2,5 km vzdáleného Mrtvého rybníku pod Božídarským Špičákem. O odvodňování dolu se staralo několik štol, zakládaných v různých výškových úrovních. V nejstarším období to byly (odshora) štoly Tag Strecke, Kryštof a Festenburská, od poloviny 18. století pak převzala úlohu dědičné štoly téměř 1,5 km dlouhá štola Blasius ražená z údolí Bystřice. Už v 18. století se v dole Mauritius těžilo v hloubce až okolo 220 m, což byla největší hloubka, do jaké horníci v české části Krušných hor při těžbě cínu v historických dobách pronikli.
V letech 1878–1891 vlastnila důl britská důlní společnost, která jej vybavila moderní důlní a úpravárenskou technologií. Poslední báňský průzkum proběhl za druhé světové války, kdy důl v letech 1942–1944 provozovala německá společnost Gewerkschaft Zinnwalder Bergbau z Altenbergu, začleněná později do koncernu Sachsenerz. V té době byla hlavní šachta prohloubena do 145 metrů, byla postavena nová těžní věž a v okolí šachty bylo vybudováno několik jednoduchých provozních objektů.
Součástí dolu Mauritius je i štola Kryštof, která byla v provozu od závěru 16. století do konce 18. století. Později již toto důlní dílo nebylo až na výjimky využíváno, a představuje tak výjimečně autentický doklad těžby cínovce pomocí různých technik používaných v 16. až 18. století. V rozsáhlých úsecích jsou plně zachovány profily chodeb ražené pomocí želízka a mlátku na konci 16. a na počátku 17. století. Na několika místech se dochovaly doklady ražby pomocí sázení ohněm, které se na Hřebečné využívalo až do roku 1743. Později již byl při ražbě využíván střelný prach. Zcela ojedinělou montánní památkou je velká komora, do níž štola Kryštof po 262 metrech ústí. Vyrubaný podzemní prostor s délkou 55 m, šířkou až 9 m a výškou kolem 15 m je mimořádným dokladem vyspělé báňské praxe 16. až 18. století. Od roku 2015 je štola Kryštof přístupná veřejnosti.
V hlubším, běžně nepřístupném podzemí dolu Mauritius pod úrovní štoly Kryštof se dochoval ojedinělý labyrint chodeb, jam, komínů, dobývek a velkých komor výjimečného rozsahu. Největší komora vznikla v severní části ložiska v místech křížení hlavních žil Mauritius a Führinger s méně významnými žílami Drei Brűder a Heiliger Kreuz. Jen její nezatopená část je dlouhá 60 m, vysoká 40 m a široká 15 m, v menší šířce a výšce pak komora pokračuje na sever dalších 250 m.
