Na počátku 30. let 16. století byly v okolí dnešní Horní Blatné nalezeny bohaté žíly cínovce, které se staly impulzem k založení města v roce 1534. Největší doly vznikly na Blatenském vrchu, rozsáhlá těžba však probíhala také na Jelení hoře a na dalších místech.
Na Blatenském vrchu byly od roku 1532 dobývány přímo od povrchu až několik metrů mocné, vesměs strmé greisenové žíly pomocí otevřených porubů a mělkých šachtic, jejichž hloubka nepřesáhla první desítky metrů. Největší cínové doly vznikly na žilách Wolfgang a Jiří (Georg), které byly v 16. století vytěženy až do hloubky asi 35 m (žíla Wolfgang), popř. snad a 50 m (žíla Jiří). Velkolepým pozůstatkem po dobývání těchto dvou žil je soubor označovaný jako Vlčí jámy, který se skládá z dobývek na žíle Wolfgang (Vlčí jáma, původně Wolfspinge) a na žíle Jiří (Ledová jáma, Eispinge). Tyto mimořádné zachovalé povrchové dobývky představují jeden z nejnázornějších a nejvýznamnějších dokladů historické těžby cínových rud v Krušných horách.
Vlastní Vlčí jáma má směr SV–JZ, je dlouhá 120 m, hluboká 20 m a široká místy až 15 m. Výrazné rozšíření při sv. okraji pinky vzniklo na křížení žíly Wolfgang se žilou Schutzengel (Strážný anděl) směru SSZ–JJV. V bocích pinky jsou dosud dobře patrné zbytky starých štol a komor. Výše položená, severojižně protažená Ledová jáma je rovněž asi 20 m hluboká, ale podstatně užší, a vyznačuje se proto tím, že se v ní díky nepatrné cirkulaci vzduchu často udržuje po celý rok sníh a led. Vlčí jáma i Ledová jáma jsou sice volně přístupné, kvůli riziku pádu kamení se však vstup do nich nedoporučuje.
Celý jižní a jihozápadní svah Blatenského vrchu je doslova poset i dalšími pozůstatky po dolování cínu v 16.–18. století, které sledují roj převážně severojižních greisenových žil. Patří k nim například povrchové poruby na žíle Kammergang s délkou kolem 90 m a šířkou až 6 m a lineárně uskupené dobývky a trychtýřovité pinky v místech starých šachet na žilách Neuter, Dreifaltigkeit (Trojice) či Rappelt. Žíly byly otevřeny i několika štolami, z nichž nejdůležitější byly štoly Neuter a Veith.
Druhá perioda intenzivních prací nastala v polovině 18. století. Na jihozápadním úpatí Blatenského vrchu byla od roku 1747 ražena obecní štola Vavřinec (St. Laurenti-Gemeindstolln) s cílem zastihnout hlubší partie žíly Wolfgang a dalších žil v hloubce asi 60–90 m, kam nedosáhla těžba v 16. století. Těžba trvala až do roku 1817 a poté v režii rakouského státu s přestávkami až do roku 1837. V místech ústí štoly, která byla nejvýznamnější odvodňovací a těžní štolou důlního revíru Blatenský vrch, se nachází výrazný zářez.
Na úpatí Blatenského vrchu a při horním toku Kozího potoka se nacházejí také rozsáhlé pozůstatky po intenzivním rýžování žulových zvětralin s cínovcem v podobě rozlehlé pánvovité terénní prohlubně a malých rýžovnických kopečků zvaných Kozí sejpy (Ziegenseifen). Cínovec zde byl získáván jak z náplavů potoka, tak především ze zvětralých výchozů zdejších rudonosných greisenů a svahových sedimentů. Mocnost těchto zvětralin dosahovala místy až 8 m, a cínovec proto musel být dobýván i hornickým způsobem. Rýžování v tomto prostoru začalo snad
