Charakteristickým rysem hornické krajiny Lauta severozápadně od Marienbergu jsou křížící se haldové tahy nad dvěma nejvýznamnějšími stříbrorudnými žilami marienberského revíru –směrem SV–JZ probíhající žilou Bauer Morgengang a žílou Elisabeth Flachen o směru SZ-JV. Většina z desítek hald na těchto několik kilometrů dlouhých žilách vznikla při těžbě v 16. století. Každá z nich přitom odpovídá umístění jedné nebo více šachet, jejichž vzájemná vzdálenost byla diktována velikostí důlních měr (56 x 14 m) používaných v době jejich vzniku. Jen místy byly haldy upraveny při pozdější těžbě rud vizmutu, kobaltu, niklu a uranu, popř. fluoritu.

Početné, původně samostatné doly z 16. století byly později spojeny do rozsáhlejších důlních celků. Nejvýznamnější šachtou revíru se od 18. století stala šachta Wasserlochschacht, která byla na žíle Bauer Morgengang vyhloubena již v letech 1552–1568. V roce 1839 byla podle perkmistra Rudolpha Heringa přejmenována na Rudolfovu šachtu a byla vybavena koňským žentourem. Těžba stříbrných rud v ní skončila v roce 1899. V letech 1947–1954 byla Rudolfova šachta obnovena při průzkumu a těžbě uranových rud a do roku 1958 pak sloužila i k těžbě fluoritu. Halda Rudolfovy šachty se zachovanou vyzdívkou z 18./19. století se svou velikostí odlišuje od ostatních odvalů v okolí. V letech 2005/2006 byl nad šachtou podle historické předlohy znovu postaven koňský žentour jako funkční těžní zařízení, které slouží turistickým účelům. V budově žentouru se nachází výstava o hornictví v marienberském revíru. Přístupných je i prvních dvacet metrů jámy. Haldy na žíle Bauer Morgengang jsou součástí sítě turistických cest.